21.12.2025

Jan Mareš

Radost z maličkostí nezní nijak převratně. Spíš jako fráze, kterou člověk slyší na konci motivačního semináře. Jenže věda říká něco jiného: vděčnost není sentiment, ale dovednost. A navíc velmi praktická.

Náš mozek je od přírody nastavený tak, aby si víc všímal problémů než toho, co funguje. Říká se tomu negativní zkreslení a má to logiku – v minulosti bylo pro přežití důležité rychle rozpoznat hrozbu. Jenže v dnešním světě tahle vlastnost často pracuje proti nám. Hezké momenty, drobné úspěchy nebo laskavosti okolí bereme jako samozřejmost, zatímco chyby a nepříjemnosti si přehráváme pořád dokola.

Právě tady vstupuje do hry vděčnost. Výzkumy opakovaně ukazují, že lidé, kteří ji vědomě trénují, jsou spokojenější, optimističtější a psychicky odolnější. Když prožíváme vděčnost, mozek uvolňuje dopamin a serotonin – látky spojené s pocitem pohody. Zároveň klesá hladina kortizolu, tedy stresového hormonu. Výsledek? Menší úzkost, lepší zvládání tlaku a větší emoční stabilita.

Přínosy ale nekončí u psychiky. Vděční lidé častěji pečují o své zdraví, více se hýbou, lépe spí a méně si stěžují na běžné zdravotní potíže. Studie dokonce naznačují, že vyšší míra vděčnosti souvisí s nižším rizikem úmrtí – a to i po zohlednění dalších faktorů, jako je zdravotní stav nebo sociální vazby. Jinými slovy: vděčnost není jen „hezký pocit“, ale faktor, který se promítá do délky i kvality života.

Dobrá zpráva je, že vděčnost se dá trénovat. Stačí málo. Třeba si každý večer napsat tři drobnosti, které se ten den povedly. Ne velké věci – klidně dobrá káva, příjemný rozhovor nebo chvíle ticha. Další silnou technikou je vědomé poděkování lidem kolem sebe. Ne formálně, ale opravdově. Výzkumy ukazují, že takové gesto zvyšuje pohodu nejen u toho, kdo děkuje, ale i u toho, kdo poděkování dostane.

Pro mě je možná právě golf takovým ideálním místem, kde se vděčnost učí úplně přirozeně. Je to hra, která vás neustále vrací do reality. Jednou dobře trefíte míček a máte pocit, že všechno do sebe zapadá. O jamku dál pošlete míček do lesa a ego dostane rychlou studenou sprchu. Golf vás postupně naučí vážit si maličkostí – jedné povedené rány, klidné chůze po fairwayi nebo ticha před důležitým patem. Nevyhrává ten, kdo zahraje dokonalé kolo, ale ten, kdo dokáže přijmout chyby a jít dál.

Ve chvíli, kdy si na hřišti uvědomíte, že vůbec můžete být venku, hýbat se, soustředit se a na pár hodin vypnout hluk okolního světa, přichází vděčnost sama od sebe. Často právě tehdy, když přestaneme honit skóre a začneme si víc všímat přítomného okamžiku. Paradoxně pak přijdou i lepší rány – ne proto, že bychom se více snažili, ale proto, že jsme klidnější. A to je lekce, kterou si z golfu lze vzít kamkoliv: do práce, do vztahů i do obyčejných dnů.